With.ella: „Můj perfekcionismus mě dostal až na dno….”

Eli, seznámili jsme se přes jídlo. A protože některé tvé recepty jsou vizuálně i chuťově skoro umělecká díla, je první otázka jasná. Co tě k tvoření v kuchyni přivedlo? 

Odmalička jsem chtěla ve všem vynikat. Chodila jsem do spousty kroužků, dělala jsem gymnastiku, balet, tančila jsem, závodila s hasiči, chodila do výtvarky, hrála na klavír, a vidíš, nakonec jsem dobrá v kuchyni (smích). 

Dostala jsem se k tomu tak, že jsem mamce hodně pomáhala, teda napřed jsem se jí spíš motala pod nohama. Ale naštěstí vaření není její nejoblíbenější činnost. Víc ji baví zahrádkaření, je nejraději venku a hrabe se v hlíně, takže mi postupně nechávala v kuchyni víc a víc prostoru, až jsem někdy ve třinácti už mohla vařit pro celou rodinu. Moc mě to bavilo. 

A rodinu taky? Ptám se, protože na tvém profilu nevidím žádné maso, vařila jsi už v té době bez něj? 

Ne, já sama ještě do patnácti maso jedla. Dokonce jsem je milovala a vůbec jsem si živit bez masa nedokázala představit. Ale postupně, s nástupem puberty, jsem si začala sama sebe víc všímat a pozorovat se, řešit postavu a zkoušet různé diety. Maso a tučné věci jsem postupně vyřazovala a snažila jsem se vařit co nejzdravěji, hodně zeleniny a tak. Chlapi, taťka s bráchou, samozřejmě odmlouvali (smích).

A kdy tedy došlo k té změně na veganku Ellu a proč? 

Někdy v patnácti. Souvisí to s mým perfekcionismem. Pořád jsem chtěla ve všem vynikat a jela úplně naplno. Neuměla jsem najít rovnováhu, takže se zdravého stravování se stala posedlost. Až taková, že mne nakonec dohnala k anorexii a ortorexii. 

Tak to jsem nečekala, promiň. Co to je ortorexie? 

Nic se nestalo, je to moje minulost, patří to ke mně a jsem ráda, že jsme se k tomu dostaly. Třeba to někomu pomůže. Ortorexie je posedlost zdravým jídlem. Jeho kvalitou, přípravou, pěstováním, napřed děláš něco pro sebe a najednou, ani nevíš jak, je z toho extrém. Jíš jen okurku a salát a myslíš si, že to děláš pro zdraví. 

To muselo být těžké období jak pro tebe, tak i pro tvou rodinu…

Ano. Asi dva roky jsem žila v bublině, přeháněla jsem to se sportem, skoro nic nejedla, protože mým nárokům na zdravé jídlo skoro nic nevyhovovalo. A samozřejmě jsem nikoho nechtěla poslouchat, takže si dnes vyčítám vrásky, které přibyly mé mamce. 

Odkud přišla nakonec pomoc? 

Nejvíc mi pomohla mamka, je hodně chápavá, dokázala se mnou mluvit, i když jsem nejprve odmítala. Vždy jsem byla hodně uzavřená a stydlivá. Ale nedala se, přiměla mě se léčit, podporovala mě, vnímala co potřebuju. Tlačila, ale zároveň mi nechávala prostor. 

Jsem jí za to moc vděčná. Nakonec jsme se přes tohle všechno ještě víc sblížily. Díky jejímu přístupu, pochopení a společné domluvě jsem zvládla i zákaz sportu, na kterém jsem do té doby byla závislá.

Zákaz sportu? 

Fakt, když jsem byla na dně a nesměla jsem vůbec nic, navrhla mi mamka jógu jako balanc. Že je to klidné, bez extrémů. Asi nečekala, že se začnu stavět na hlavu (smích). Ale našla jsem se v tom, zvládám i tu vyváženost. Denně po probuzení je pro mne základ dne patnáctiminutové protažení a během dne zařazuji ještě nějakou jógovou praxi, která je někdy klidnější jen protahovací, někdy jen trénuji pozice a někdy je posilovací a náročnější, ale už to není takový extrém, že bych se musela strhat každý den 2 hodiny s činkami a kardiem. Součástí mého dne jsou také procházky.

Jak bys popsala rozdíl mezi tehdejší a dnešní Eliškou, dalo ti to „temné” období něco?

Jsem určitě mnohem otevřenější. Krom toho, že mám před maturitou a učím se, se věnuju focení, tvoření, sociálním sítím, točím videa.  

A minulost mi dala hodně. Prohloubila můj vztah s mamkou a důvěru k ní. Našla jsem lásku k vaření a k pečení, objevila jógu, našla sama sebe. Pomohlo mi to více si uvědomit, co chci a na čem záleží. Díky tomu všemu jsem objevila i jinou stranu instagramu.

Jak to? 

Když jsem na tom byla špatně, založila jsem si druhý účet (nyní _with.ella) na kterém jsem sledovala převážně holky, které se snažily dostat z podobné situace. Naše vzájemná podpora byla sice krásná, ale pro mé uzdravení ne úplně prospěšná... Pochvaly a povzbuzování okolo jídla mě spíše stahovaly, přiváděly mě do pocitu, že něco není dobře, že jíst je něco speciálního a to já si nezasloužím. Za to, že někdo jí, by se nemělo chválit, je to normální věc, součást života a proto jsem ráda, že jsem začala objevovat spíše holky a účty, které už se z podobné propasti buď dostaly nebo prostě ukazovaly normální, reálný život. To mi dodávalo tu pravou energii, že takto bez omezování a výčitek chci žít také.

A s jídlem to dnes máš jak? 

S něčím ještě bojuju – třeba těžko přijímám jídla, která uvaří někdo jiný, ale snažím se. Někdy se přistihnu, jak váhám, když přede mnou leží třeba dort. Ale na to mám pomůcku, řeknu si „Eli, chceš žít ve strachu nebo si užít kousek dortu?”. Odpověď je jasná, takže jdu a ukrojím si.
Veganství mi už zůstalo, objevuju díky tomu nová jídla, recepty, chutě, hraju si s barvami. 

A se jmény, viď?

(Smích) No jo, narážíš na Filipa, že? Tohle mám od dětství – věci, které jsou pro mě vzácné, ke kterým mám nějaký citový vztah, si ráda i pojmenovávám.. Líp se pak o ně starám, víc si jich vážím. Takže můj mixér G21 Perfection, který jsem dostala od mamky k 20.narozeninám, se jmenuje Filip (sice to byl napřed Gustav, tohle jméno mi ale navrhl někdo jiný a já si po pár dnech uvědomila, že mi to k němu nesedí a spíše mi s ním rezonuje jméno Filip).

To chápeme. Eli, jedna prosba na závěr – podělila by ses s našimi čtenáři o svůj nejoblíbenější recept? 

Ráda. Ale nechtěj po mně, abych se rozhodla, který mám nejraději. Pro mě je vždy nejoblíbenější recept ten, na který mám v danou chvíli chuť. Dám inspiraci na své dvě asi nejčastější volby, které bych neodmítla, ano?  

Bezva, díky moc. Za otevřený rozhovor i za recepty, které zveřejníme v samostatných příspěvcích. Eli, ať se ti daří a pozdravuj mamku. 

Moc děkuju, ráda.