Teresa's Diary: Řízek mu asi neusmažím

Teresa's Diary: Řízek mu asi neusmažím

Studuje, pracuje, sportuje, žije. Pokud se o někom dá říct, že žije opravdu naplno, je to rozhodně Tereza Šlancarová. Jedenadvacetiletá studentka Univerzity Karlovy zvládá školu, práci, sport, vlastní blog i influencerské spolupráce na sociálních sítích. O veganství, vstávání téměř v hodině vlků, plánování času nebo anorexii si s námi povídala v rozhovoru pro magazín G21 Vitality.

Terezo, když jsme se na rozhovor s vámi připravovali, zarazilo nás, co všechno stíháte. Školu. Práci. Jógu. Čtení. Půlmaraton. Blog. Sociální sítě. Jak to zvládáte časově? 

Jsem systematická. Opravdu hodně. Ráda si všechno plánuji. Co budu dělat, co budu jíst… Baví mě to a mám přehled o tom, co mě čeká. 

Dobře, ale i tak musí mít váš den asi víc hodin, než jsme zvyklí, ne? 

(smích) Vlastně ano. Dost brzo totiž vstávám, zvykla jsem si budit se v pět ráno. Je to nádhera. Všude klid. Ticho. Mám spoustu energie, cítím se skvěle, takže i ten den je pak lepší. Spát chodím před desátou, v takovém režimu se cítím nejlíp.

Takže vás rodiče nikdy nemuseli tahat z postele?

Museli, fakt. (Smích). Ještě ve dvanácti letech mě maminka nemohla probudit před polednem, strašně jsem protestovala a večer jsem chtěla být vzhůru co nejdéle. Ale pak se to, asi s nástupem toho cvičení a změny životního stylu, nějak samo změnilo a jsem za to ráda. 

Používáte k plánování nějaké aplikace? 

Jen mobil, který mám stejně pořád u sebe kvůli sociálním sítím, škole i práci. Jinak mám ráda papírovou klasiku, u které si zas od toho mobilu odpočinu. Takže čtu knížky tištěné a poznámky si dělám do papírového diáře. Navíc mám štěstí, že mám dobrou paměť, což mi taky hodně pomáhá (smích). 

Cvičení je oslava toho, co tvé tělo dokáže. Ne trest za to, co jsi snědl.

Cvičení, změna životního stylu – co vás k tomu přivedlo? O změně životního stylu většinou mluví lidé mnohem starší, vy jste se k ní musela dostat už kolem puberty?

Ano, je to tak. Sportovala jsem už dřív, v dětství jsem závodně hrála golf a moc mě to bavilo. Byla jsem pořád venku, mohla trávit čas v přírodě. Ale pak už to bylo moc náročné na čas a já se musela rozhodnout, co dál. Táta, který celý život aktivně sportuje a chodí cvičit do fitka, mě vzal jednou s sebou. To mi bylo asi patnáct a nějak se mi to zalíbilo, tak jsem začala chodit pravidelně. Nejdřív s ním, pak už sama. 

A co ten půlmaraton? 

To se tak nějak sešlo. V zimě jsem ve fitku běhala na pásu. V létě pak venku, takže jsem mohla být zase v přírodě, užívat si klid i pohyb, měla jsem čas sama na sebe a na své myšlenky. A k půlmaratonu to už vlastně vedlo přirozeně. 

Vy opravdu nemarníte čas. Takže od cvičení ve fitku jste se dostala k józe? 

Tak nějak. Víte, nemám moc ráda zimu, takže zimní sporty si užívat nějak nedokážu a vůbec mě nelákají. Dost mě chytla ta jóga, vyzkoušela jsem i několik různých stylů a nejraději cvičím s Marquez. Je to Španělka, jóga s ní je hodně živá, temperamentní, je v tom síla. 

Čokoláda bez výčitek je lepší než špenát
s myšlenkami na čokoládu.

Terezo, vy máte 11. ledna jedno důležité výročí, že? 

(Smích) Ano, jedenáctého ledna to budou přesně dva roky, co jsem přešla z vegetariánské stravy na čistě veganskou. V dětství jsem (asi jako většina dětí) moc nemusela hovězí nebo vepřové. Pak jsem někdy v osmnácti maso přestala jíst úplně a teď jsem prostě vegan. 

Jak to berou vaši blízcí, rodiče, příbuzní? Asi všichni známe ty situace, kdy babičce říkáme “dost, už mi stačí” a ona vytrvale přidává na talíř ke třetímu řízku čtvrtý a kačení nohu navrch. 

Tak v tom jsem měla obrovské štěstí. Víte, mám strašně fajn rodiče, odjakživa stáli za mnou a podporovali mě. Řekli třeba svůj názor, ale nikam mě netlačili. Možná to bude znít zvláštně, ale moje máme je dodnes i mojí nejlepší kamarádkou. Můžu se jí svěřit se vším a jsem za to opravdu vděčná. Už jsem říkala, že mám štěstí na rodiče? (Smích) Navíc je maminka hodně citlivá na zvířata, takže mi rozumí. Táta maso taky jí, k němu to prostě patří. Vůbec si jej ani jinak neumím představit, a proč taky. 

Takže se doma v jídle doplňujete? 

Ano. Když doma připravím veganské jídlo, snažím se, aby chutnalo oběma rodičům i sestře. Táta má třeba moc rád granolu nebo veganské dezerty. 

A už máte nějakou představu o svém budoucím příteli? Co když bude milovat řízky a bůček? 

(Smích) Tak to vážně nevím. Vegan asi nemusí být, ale nějak si teď neumím představit, že žiju s někým, kdo jí maso. Ale tohle se asi nedá naplánovat, že? Teď si můžu myslet jednu věc a pak se zamiluju přesně do někoho takového, jak říkáte. Ale řízek mu asi neusmažím (smích). 

Žádná potravina nedokáže ublížit tolik, jako porucha příjmu potravy. 

Hodně lidí vás sleduje, připravují si jídlo podle vašich receptů, obdivují vaše jógové pozice, ztotožňují se s vašimi citáty. Setkala jste se už i s negativní odezvou? 

Minimálně. Víte, tím, že se veganství snažím šířit nenásilně a nikomu to necpu ani nikoho nekritizuju za jeho životní styl, tak té kritiky moc není. Když už se někdo ozve a jeho kritika je pro mě konstruktivní, beru i jako podnět a snažím se se zlepšit. Zlé urážky blokuji a dál se jimi nezabývám. V dětství to bylo horší, ale dnes už jsem jinde. 

V dětství? 

Ano, proč to nezmínit. Třeba to někomu pomůže. Víte, v jednom období jsem měla problém s anorexií. Jezdila jsem i k lékařce, muselo se to řešit. 

Kolik vám bylo? 

Někdy mezi dvanáctým až patnáctým rokem, šlo to postupně. Kolem dvanáctého roku jsem se začala vyvíjet. Prsa, zadek a tak. Měla jsem z toho radost, konečně takové ty ženské tvary. Ale pak to šlo do šířky. A začali si mě všímat kluci. Pak přišly  zlé poznámky, urážka – děti v tomhle věku umí být opravdu až kruté. Takže jsem přestala jíst a dopracovala jsem se až k poruše příjmu potravy. 

Jak jste se z toho dostala? 

Nejvíc mi určitě pomohl ten pohyb, jak jsem se už zmiňovala. Fitko s tátou. Běh. Jóga. Úplná změna denního režimu i životního stylu. A teď jsem strašně ráda, že jsem si tím prošla, protože mi to dalo určitou zkušenost a vlastně i sílu. Proto je pro mne také mnohem snazší nikoho nesoudit. Nehodnotit. Nekritizovat. Mé životní motto je “buď tou změnou, kterou chceš ve světě vidět”.

Děkujeme za rozhovor, v němž jsme citovali i příspěvky z Terezina instagramového účtu. Sledujte ji i její blog, stojí za to. 
Zároveň děkujeme i za dárek pro naše čtenáře – 2 recepty na přípravu výborných jídel podle Terezy, které najdete zde v samostatném příspěvku :-)


Dejte tip přátelům
Vložte vlastní
recept nebo článek
a vyhrajte skvělou sušičku potravin.
Z každých vašich 10 publikovaných příspěvků vylosujeme jeden, jehož autorovi pošleme sušičku G21 Paradiso Cube. Budete to vy?
Autor
Jak se vám článek líbil?
100%
Nelíbí se mi

Komentáře

Přečtěte si také